Už více než rok se téměř denně setkává s lidmi, kteří jsou závislí na drogách. Snaží se jim pomoci. A to i přesto, že výsledky jsou někdy sotva znatelné.
Nenutí narkomany, aby se svou závislostí přestali, jde mu především o jejich zdraví a o ochranu ostatních lidí. Vždyť stačí jen málo. Odhozená infikovaná jehla může zcelka změnit život třeba malému dítěti.

Ondřej Šulc pracuje jako terénní pracovník občanského sdružení Semiramis. Mělník už dobře zná, v Neratovicích a Kralupech se společně se svými kolegy teprve rozkoukávají.

Jakým způsobem jste se k této práci dostal? Baví vás?
Baví. Byla to trošku náhoda. Když jsem se dostal na školu, říkal jsem si, že bych chtěl nějakou takovou práci dělat. Mrzí mě, že jsou uživatelé drog bráni jako outsideři, kteří nemají právo normálně existovat a šanci se změnit, takže mi vadilo jejich nepřijímání potažmo odsuzování touto společností. To je jeden z důvodů, proč je pro mě tato práce zajímavá.

Jak vypadá váš pracovní den?
Dopoledne je standardně věnováno dokumentaci jednotlivých terénních programů a klientů, pracujeme na tvorbě informačních letáků a jiných materiálů. Odpoledne vyrážíme do terénu, tedy do měst, kde terénní program zajišťujeme. Stabilně máme práci do pěti hodin, ale samozřejmě reagujeme na aktuální situaci a potřeby, věnujeme se stávajícím klientům, snažíme se zkontaktovat nové.

Jak se k lidem, kteří vaši pomoc potřebují, dostanete? Máte vytipovaná místa?
Když máme nějaké nové město, jako jsou nyní například Neratovice a Kralupy nad Vltavou, kam jsme začali jezdit na začátku tohoto roku, tak si nejdříve musíme navázat nějakou síť kontaktů ve městě. Jsou to kontakty ve zdravotnické sféře, například jednotliví lékaři nebo lékárny, kontakty v sociální sféře, což mohou být například sdružení pracující se sociálně vyloučenými občany apod. To nám umožňuje získat prvotní informace o tom, jak by mohla situace ve městě z hlediska drogové problematiky vypadat, kde by mohly být rizikové lokality, kde jsou odhozené injekční stříkačky. Často je to ale tak, že lidé, kteří nám takové informace poskytují, mají trošku zkreslené představy o naší cílové skupině. Posílají nás na místa, kde se scházejí mladí lidé, kteří třeba kouří marihuanu. Naše primární cílová skupina jsou ale nitrožilní uživatelé drog. Potom se samozřejmě snažíme kontaktovat lidi ve městě, kteří by spadali aspoň podle našeho odhadu do naší cílové skupiny. Oslovujeme mladé lidi, kteří by nám mohli poradit, kde se v jejich městě uživatelé drog pohybují. Často se nám podaří nakontaktovat jednoho uživatele, díky kterému se na nás navážou další. Často je to opravdu o jednom dobrém kontaktu a pak už se to rozjede.

Jak konkrétně uživatelům drog pomáháte?
Specializujeme se na terciární prevenci, to znamená, že naší náplní práce je snažit se snižovat dopady nitrožilního užívání pro samotné uživatele, ale také pro jejich okolí. Jelikož nitrožilní užívání je nejrizikovější aplikace drog, souvisí s tím spousta zdravotních komplikací. Jsou to infekční choroby jako všechny žloutenky, virus HIV a další, ale také různé záněty žil a podobně. Dopad to má ovšem i na širší veřejnost. Pokud totiž narkomani nejsou naučeni vracet použité stříkačky a pohazují je někde po městě, hrozí také lidem žijícím ve městě nebezpečí nákazy.

Jak probíhá komunikace mezi vámi a vašimi klienty?
Jsou dvě možnosti. Lidé si nás mohou vyhledat sami třeba na základě kontaktu v letáku. My máme tzv. terénní mobilní telefony, takže stačí, aby nás prozvonili nebo nám napsali esemesku. Pak se domluvíme, kde se sejdeme. Jde o to, aby to místo bylo pro obě strany bezpečné. Nebo vyhledáme naše klienty sami. Klademe důraz na anonymitu. Při prvním kontaktu nejprve představíme, co od nás může čekat za služby, zjistíme zda, a popřípadě jaké by chtěl využívat a seznamujeme ho s jeho právy a s pravidly kontaktu.

Vy u sebe v batohu tedy nosíte injekční stříkačky na výměnu?
Ano, nosíme s sebou terénní batoh a terénní tašku. Máme čisté injekční stříkačky a materiál, který je potřebný pro bezpečné nitrožilní užívání drogy. Jsou to filtry na filtrování drogy, desinfekce, vitamíny, kondomy, sterilní vody, škrtidla a další. Zároveň s sebou nosíme kontejnery a ochranné pomůcky na sběr odhozeného injekčního materiálu. Kromě toho klientům dáváme také informační materiály, mohou od nás dostat i kontakty např. na lékaře, na K-centrum, na léčebnu…

To všechno rozdáváte zadarmo?
Ano, všechny služby jsou poskytovány zdarma, a to včetně materiálu, který rozdáváme.

Chodíte do terénu sám?
Ne, vždycky jdeme ve dvou. Je to hlavně kvůli naší bezpečnosti. Jde také ale o to, že když máme klientů víc najednou, ve dvou se práce zvládá lépe. Především, když poskytujeme krizovou intervenci nebo poradenství. Víc než dva bychom ale taky být neměli. Byli bychom vůči našim klientům v přesile. To by mohli vnímat negativně, někteří jsou totiž úzkostliví, často paranoidní.

Vy sám se nebojíte nemocí? Jak se proti nákazám chráníte?
Úplně beze strachu by to nešlo, vždycky je dobré si riziko uvědomovat, dávat si pozor a samozřejmě možným rizikům předcházet. Všichni pracovníci naší organizace jsou očkovaní na hepatitidu typu A, B, proti hepatitidě typu C nebo viru HIV bohužel vakcína není. Proto musíme dodržovat také jistá pravidla při manipulaci s infekčním materiálem, abychom se nezranili. Při sběru odhozeného materiálu používáme gumové rukavice, pinzetu.

Delší dobu pracujete v Mělníku. V Neratovicích a Kralupech vaše služby teprve rozjíždíte. Jak vnímáte tento region z hlediska problematiky narkomanů?
V Mělníku působíme přibližně rok a půl a rozhodně to není tak, že by se tam drogová a uživatelská scéna vymykala našim zkušenostem z jiných regionů. V Mělníku je hodně uzavřená drogová scéna, na rozdíl třeba od Kralup. Znamená to hlavně, že se s uživateli člověk mnohem hůř dostane do kontaktu, jsou více staženi v bytech. To, co spojuje tato města, je blízkost Prahy. Poměrně velká část uživatelské scény ze všech těchto měst je zvyklá do Prahy dojíždět a někteří jsou tam také navázáni na podobné služby, jako poskytujeme my.

Mělník už máte zmapovaný. Kde tam nacházíte nejvíce použitých stříkaček?
Když vezmu konkrétně Mělník, tak tam nás celkově lidi z města posílají na autobusové nádraží. Podle našich zkušeností to však není místo, kde by se odhozený injekční materiál vyskytoval ve velkém množství. V Mělníku je to spíš na odlehlých parkovištích, na okrajích města. Nebo je to na příjezdových cestách třeba směrem od Prahy. V centru města nebo na frekventovaných místech jsme takové nálezy ve větší míře neměli.

Jak vnímáte po vašich zkušenostech uživatele drog?
Je zajímavé, že spousta lidí, se kterými jsem se setkal, žijí celkem normálním životem. Do nich by to, že užívají drogy, opravdu nikdo neřekl. Často to o nich nevědí ani jejich nejbližší. A to mě docela překvapuje. Setkáváme se s takovými uživateli, které to pořád baví, kterým droga zatím nic nebere, nemají zatím zdravotní problémy, neničí jim to vztahy, mají práci.
Ta druhá skupina jsou už lidé, na kterých jejich životní styl poznáte téměř okamžitě.


Každý člověk rád vidí za svou prací nějaké výsledky, ve vašem případě to ale zcela neplatí. Vašim úkolem není přesvědčit lidi, aby se šli léčit. Radíte jim, vyměňujete špinavé věci za čisté.
Já mám radost z takových maličkostí, že klient, který běžně k aplikaci drogy používal špinavé nádobíčko, dnes už bere čistou jehlou. Jsou to malé radosti, které ale v naší práci vidíme.
Máte ale pravdu. I když jsou ti lidé někdy motivovaní něco změnit, a my je třeba odkážeme do léčebného zařízení, tak výsledky už vlastně nevidíme. Pokud se tedy náš klient závislosti zbaví, nestává se často, že by se nám přišel pochlubit.

Jaký je cíl vaší práce?
Pro nás není priorita, aby naši klienti přestali. Cílem není dovést klienta k abstinenci. To je náplní práce jiných zařízení v rámci systému drogových služeb. Snažíme se, aby mezi sebou nešířili přenosné choroby, jde nám o to pomoci jim zlepšit jejich sociální situaci. Pracujeme většinou s lidmi, kteří nejsou motivovaní s drogami přestat. A těch je drtivá většina. Pro mnohé z nich je třeba nepřekonatelnou překážkou nechat si udělat občanku. I v takových případech jim pomáháme.


Za rok, kdy práci děláte, jste určitě pomohl mnoha lidem. Setkal jste se s nějakým zajímavým osudem vašeho klienta, který se nechal k drogám strhnout?
Máme klientku, která začala brát v šestnácti letech. Teď už to trvá nějakých deset let. Bylo to spojené s tím, že také její otec bral drogy a on jí to vlastně naučil. Pochází z rozpadlé rodiny, v té době, kdy se k drogám dostala, jí to asi ani nepřišlo divné. Ona sama to vnímá tak, že žádný problém s užíváním nemá. Bere Subutex, což je lék, který slouží k léčbě závislostí na opiátech. Je to podobné jako metadon, ale jsou to léky na předpis od psychiatrů. Subutex má jednu nevýhodu, je hojně zneužívaný.

Kde se se svými klienty scházíte?
Můžeme se sejít v podstatě na jakémkoliv místě.

Třeba i v restauraci?
Tak to ne. Máme pravidlo, že do restauračních zařízení s klienty rozhodně nechodíme. Jsme spíše venku, třeba někde na lavičce v parku. V každém případě to musí být místo, které je bezpečné jak pro klienta, tak i pro nás.

Pracujete anonymně. Proč?
Jsme nízkoprahová služba a anonymita a její dodržování je jedním ze základních pilířů naší práce. Pro naše klienty by právě neanonymní přístup mohl být vysokým prahem, tedy překážkou pro to, aby naše služby využívali.. Ze strany klientů jde samozřejmě často o strach z prozrazení toho, že drogy užívají. Jak jsem se již zmínil, někdy to netuší ani jejich nejbližší. Pro naší práci konkrétní jména důležitá nejsou.

Máte nějaký hodně nepříjemný zážitek se svými klienty, zažil jste pocity strachu?
Ne, to jsem ještě nezažil. Nepříjemné pro mě je, když není klient naladěný a dává nám to jak se říká „sežrat“.

Máte kontakty podchycené v Neratovicích a v Kralupech?
V Neratovicích ne, v Kralupech už ano. Je to dáno tím, že v Kralupech je drogová scéna mnohem otevřenější. Měli jsme předem i takové informace, takže jsme předpokládali, že kontaktovat klienty bude snadnější v Kralupech než v ostatních městech na Mělnicku.

Kolik stříkaček za den v ulicích nasbíráte?
Někdy nic a někdy třeba třicet. Liší se to město od města. Například v Mělníku se tolik stříkaček na ulicích neválí, tam je jich málo. Když zase naopak sbíráme třeba v Mladé Boleslavi, tak tam jich je pohozených opravdu hodně. To je ovšem ovlivněno větším počtem uživatelů drog, přičemž řada lidí, zejména pak cizinců, není v kontaktu s našimi službami.

Když k vám přijde člověk s žádostí o výměnu, tak mu dáte injekčních stříkaček víc?
Dáme mu tolik, kolik přinese. Je to na principu výměna kus za kus. Může přijít i jeden klient, který vymění materiál pro všechny své kamarády. Je důležité, aby od nich pak špinavý materiál zase stahoval. Jde nám o to, aby si nedávali špinavou jehlou, aby si to mezi sebou nepůjčovali. Musejí nám nosit špinavé stříkačky zpátky, ne to někde odhazovat. Klientovi můžeme dát klidně dvě stě jehel, ale musí nám jich tolik přinést. Je to důležitý prostředek pro ochranu veřejného zdraví.

Nemůžu se nezeptat. Vy máte osobní zkušenost s drogami?
Ani já ani nikdo z kolegů z celého sdružení není bývalý ani současný uživatel drog. Tohle je zakotveno v organizačním řádu.

S jak starými klienty nejčastěji pracujete?
Když jsme dělali statistiky za minulý rok, tak nám vyšel věkový průměr asi 25 let.

Jaké drogy vaši klienti nejčastěji užívají?
Pervitin a Subutex.

OndřejŠulc Pětadvacetiletý student vysoké školy v Pardubicích se věnuje oboru sociální antorpologie. Žije v Poděbradech a v centru terénních programů občanského sdružení Semiramis pracuje už více než rok. Zabývá se specifiky různých kultur a etnických menšin, jak sám říká, koníčkem je mu především práce, rád si ale poslechne třeba tvrdší muziku a zahraje fotbal.