V nepálských horách zastihlo českou pětici zemětřesení

„Stačilo, abychom spali o pár minut déle a vyšli později. Už bychom se domů nevrátili," vzpomíná devětadvacetiletý Vít Bradáček z Mělníka na cestu k vesnici Tangnag, kdy se začala otřásat země a kolem nich se ze srázu valily balvany. Průsmyk, kterým právě prošli, byl celý zasypaný.

Vít Bradáček, David Bartůněk, Michal Zelinka, Michaela Hosnedlová a Kateřina Tláskalová mají společnou zálibu. Cestování a hory. Do Nepálu se vrátili po čtyřech letech.

Jejich první expedice vedla kolem Annapuren do sedla Thorung La ve výšce 5416 metrů. Na začátku letošního jara ale mířili výš, na vrchol Mera Peak ve výšce 6 476 metrů. „Krásná příroda, vysoké hory a milí lidé," říká mělnický rodák o asijské zemi, kde se nachází devět z deseti nejvyšších vrcholů světa.

Pět měsíců příprav

Na expedici dlouhou šestadvacet dní se začali připravovat před pěti měsíci. Letenky kupovali o vánočních svátcích, kdy byly ceny nejmírnější. I tak ale každého z nich cestování stálo skoro dvacet tisíc korun. „Do Nepálu třemi letadly a pak ještě dalším, abychom se dostali blíž k horám," říká Vít Bradáček.

U noclehu a jídla v Nepálu platí, že čím blíž k horám, tím jsou nákladnější. „Na začátku jsme jedli a spali u domorodců, na to stačilo každému asi čtyřicet korun. Neuměli anglicky, tak jsme se domlouvali rukama nohama. Jak jsme se blížili k Mera Peaku, bylo všechno dražší, protože už se tam nedostanou auta, všechno tam dopravují nosiči nebo vrtulníky," vysvětluje Vít Bradáček.

U domorodců bývá na stole většinou rýže. A pořádně ostrá, chilli se tam nešetří. „Máme to všichni rádi, tak nám to nevadilo, ale samozřejmě jsme si pak doma rádi dali svíčkovou," vypráví mělnický počítačový technik, „na dosah Mera Peku už je turistický ruch a hospůdky, kde si můžete dát steak z jaka nebo dokonce i pizzu."

Osmnáct kilo na zádech 

Česká pětice byla už před čtyřmi lety v Nepálu asi jediným týmem, který se obešel bez nosičů. I tentokrát si každý z nich táhl svůj batoh sám. Skoro osmnáct kilo na zádech. Karimatky, spacáky, stany, mačky, cepíny, úvazky na lezení… Kdo sportuje, tak to prý bez potíží zvládne.

Náročnější je ale psychická stránka. „Nahoře máte málo vzduchu, příznaky jsou nepříjemné," říká Vít Bradáček. Právě výšková nemoc, způsobená řídkým vzduchem s nižším podílem kyslíku, nakonec všem jeho kamarádům znemožnila dosáhnout vrcholu.

Mířil k němu sám, jen s průvodcem, bez kterého v Nepálu turisté na šestitisícovky nesmějí. „Chtěli jsme jít sami, tak jsme si ho najali jen na dva dny na poslední část cesty k vrcholu," vypráví Vít Bradáček.

Průvodce z toho nadšený nebyl. A podle toho se ke svým zákazníkům také choval. Noc před výstupem dokonce při zavírání stanu nechal venku boty. „Byly to moje boty, úplně zmrzly, neměl jsem ale jinou možnost, než si je zase obout," vrací se Vít Bradáček ke zkušenosti, která pro něho skončila omrzlým palcem u nohy.

Výš už nepůjdu

K vrcholu vyráželi ve tři hodiny ráno, před svítáním už byla teplota pod minus dvaceti stupni Celsia. Cíle dosáhli v devět hodin.

„Dýchalo se tam opravdu mizerně. Byl jsem rád, že jsem se vrchol Mera Peaku dostal, ale říkal jsem si, že výš už nikdy nepůjdu," říká mělnický rodák, který však už spolu s kamarády sní o vyšším cíli, pravděpodobně v Peru.

O palec naštěstí nepřišel. „Podle lékařů je tkáň navěky poškozená, palec je stále citlivý na chlad i teplo, ale hlavní je, že mi zůstal," neřeší následky expedice.

Zemětřesení zastihlo českou pětici ještě v horách. Právě se blížili k vesnici Tangnag. „Baráky se začaly sypat jako krabičky od sirek," vzpomíná Vít Bradáček, „naštěstí tam všichni vyvázli. Jen německou turistku praštil trám přes hlavu, ale odešla po svých. Už tehdy jsme slyšeli, že následky jsou zlé, spousta mrtvých."

Jediným domem, který v Tangnagu zůstal stát, byla místní hospoda. Všichni turisté tam spali na zemi kolem kamen. A každou chvíli vybíhali ven do noci, protože se otřesy půdy stále opakovaly.

Čekání na vrtulník

Nepál se stal nebezpečnou zemí, ze které se všichni turisté snažili co nejdříve dostat domů. Česká pětice přes satelitní telefon čtyři dny marně sháněla vrtulník. „Domorodci nám příliš nepomáhali, chtěli na nás co nejvíc vydělat, tak to tam prostě chodí," říká bez zášti Vít Bradáček.

Naštěstí měli už v původním itineráři expedice několik dní časové rezervy. „Na letiště do Lukly, odkud jsme měli letět, jsem se dostali včas. V Káhtmándú jsme bohužel nestihli český speciál, kterým přiletěli lékaři a zpátky domů se vraceli turisté. Ale přestože byl na letišti ohromný zmatek, povedlo se nám získat dřívější let. Jen jsme místo přes Dillí letěli přes Bombaj. V Dubaji jsme pak před dalším letem strávili hezké dva dny," říká o konci nepálského dobrodružství.