Devatenáctá etapa, z Fuenterroble de Salvatierra do San Pedro de Rozados, 28,6 kilometru.

Dnešní etapa nezačala nejlépe. Snídaně s přáteli u krbu byla fajn, ale venku bylo zataženo a mrholilo. Cesta se dost vlnila, překonávaje několik kopců, plných pastvin a korkových dubů. Za mnou byly zasněžené vrcholky hor v mlze a ke mně se přibližovaly další kopce s vrcholky hustě posetými větrnými elektrárnami. Navzdory nepřízni počasí jsem šel pět hodin jen s malou přestávku.

Louky byly posety stovkami žlutých květů malinkých planých narcisů. Snažil jsem se tu nádheru zachytit fotoaparátem, sundal jsem batoh a pokoušel se udělat i makrofotografie, ležíc mezi narcisy. Má poloha vylekala procházejícího Němce, myslel si, že se mi něco stalo, a spěchal mi na pomoc. Té příhodě jsme se smáli ještě u večeře.

Když jsem sestoupil z kopce náročným kamenitým terénem dolů, čekala mě několikakilometrová rovina, většinou po asfaltové silnici. Souběžně sice vedla polní cesta, ale její kvalita nebyla dobrá. Po dalších pěti hodinách jsem si udělal asi třicetiminutovou přestávku. Po ní bylo největším problémem znovu rozhýbat nohy a zvyknout si na chůzi s puchýřem, jehož část mi vylézala větracím otvorem v botě ven. Na druhou stranu jsem většinu dnešní trasy už ušel, čas byl dobrý a nebylo kam spěchat. I počasí se umoudřilo, a dokonce chvíli svítilo sluníčko.

Cestou jsem potkal stádo černých šunkových prasat. V těchto končinách je to už spíš rarita. Nakonec mě čekalo opět stoupání a za horizontem Ládví. Od našeho domu ve Vehlovicích je to ke stanici metra Ládví, kde nechávám auto, 28 kilometrů, a tak jsem si dnešní etapu připodobňoval této cestě do Prahy, říkal jsem si v duchu, teď jsem v Byškovicích…

Mé španělské Ládví se jmenovalo San Pedro de Rozados a vítalo mě deštěm. Hned na začátku městečka mě dva Francouzi informovali, že je Albergue plně obsazen. Naštěstí jsme právě stáli před soukromým pensionem, ve kterém místo k přespání bylo. A nejen to.

Pensionu šéfovalo sympatické a energické děvče, tomu odpovídala i dobrá a bohatá večeře, samozřejmě spláchnutá výborným vínem. A u večeře jsem slyšel češtinu. Dva Rakušani z Linze uměli říci dobrý večer. Jak milé slyšet téměř po měsíci mateřštinu. Víc toho však neuměli.
Dvacátá etapa, Salamanca.

Dnes jsem poprvé zhřešil. Protože celý večer vytrvale pršelo, a nepřestalo ani ráno, jel jsem spolu s ostatními čtyřiadvacetikilometrovou etapu do města Salamanca taxíkem. Ta prudká změna počasí mi dělá trochu starost, neboť až do neděle má být deštivo. Rozhodl jsem se ale, že zítra půjdu dál, navzdory nepřízni počasí.

Ve městě jsem se rozloučil s Rakušany, kteří jeli se mnou v autě. Bylo to v centru, kousek od hlavního náměstí Plaza Mayor. Nejdříve jsem zamířil do protější tržnice. Byl to zajímavý pohled na stánky plné čerstvých ryb, které prodavači po ránu čistili, kuchali, porcovali s ukládali do obrazců na velké pulty plné ledu. Další byly z ústřic, krabů, langust, krevet a nejrůznějších hlavonožců.

Na tržnici byly i pestrobarevné stánky prodejců čerstvého ovoce a zeleniny. O patro níže pak stánky prodejců masa a iberijských masných specialit, například už zmiňované šunky nebo fermentovaného salámu chorizo. Poprvé jsem na pultech viděl vykuchaná malinká selátka, vcelku nebo v půlkách.

Hlavní náměstí mi svým sevřeným tvarem mezi krásnými paláci s podloubími připomínalo hlavní náměstí v Madridu. Na jeho konci jsem potkal Kanaďana, od kterého jsem se dozvěděl, že v Albergue mají otevřeno až od 16 hodin. Pomyšlení na to, že budu celý den vláčet na zádech batoh, nebylo nejpříjemnější. Po pár krocích jsem ale narazil na jednoho Rakušana, který zrovna vycházel z motelu, a když mi řekl cenu, rozhodl jsem se, že tam přespím.

Salamanca je městem architektonických skvostů, říká se mu malý Řím.Největší raritou jsou dvě katedrály, které stojí téměř vedle sebe. V 16. století byla vybudována vedle staré katedrály katedrála nová, aniž došlo ke zbourání té původní, jak bývalo většinou zvykem. Pohled na tyto dvě stavby působí velmi bizarně, protože se téměř v jednom místě mísí diametrálně odlišné stavební slohy.

Stará katedrála, jejíž stavba začala ve 12. století, je v románsko-gotickém slohu, uvnitř bohatě zdobená freskami s výjevy posledního soudu. Její mladší sestra, jejíž stavba trvala dvě stě let a skončila v roce 1733, je v pozdně gotickém slohu. Její tři lodě s bočními kaplemi, hvězdovou žebrovou klenbou a mohutnou kopulí, vytvářejí impozantní dojem. Monumentální je i 110 metrů vysoká věž katedrály, vybudovaná podle věže v Toledu.

Salamanca je hlavním městem stejnojmenné provincie, má přes 160 tisíc obyvatel a její překrásné historické centrum je zapsáno v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

(Lubomír Brož)