„Už v hudebce jsem chtěl hrát na trubku, učitel Josef Struska mě ale tehdy přesvědčil, abych se pustil do trombónu. Hrál jsem na trombon nerad až do osmé třídy, kdy jsem si spálil prsty o elektřinu a nemohl jsem zkoušet, to se mi docela hodilo a s trombónem jsem skončil," vrací se Václav Hruška do časů, kdy jako školák doma s maminkou zpívali dvojhlasně lidové písničky. Z trombónu byl sice otrávený, dal mu ale hudební základy, ze kterých mohl později vycházet.'

Ve druhém ročníku železničního učiliště, kde se učil opravovat lokomotivy, se na internátu seznámil s Jaroslavem Maršíkem, který hrál právě na akordeon. „Tehdy jsem konečně začal s trubkou, dali jsme s dalšími kamarády dohromady kapelu Antipo a hráli známé i naše písničky," vzpomíná na svou první kapelu, která dostala název po balzámu na nohy. V té době už začínal hrát také na foukací a tahací harmoniku i kytaru.

O pár let později začal pouhé dva týdny před vojnou učit hrát na akordeon i své dva mladší bratry. „Mamince se to líbilo a chtěla, abychom to uměli všichni tři, skončilo to ale tak, že jsem zkoušel hlavně já," vypráví Václav Hruška.

S další kapelou pak hrál na vojně na východním Slovensku, už po šesti měsících ale putoval z Prešova do Sušice, kde byla jen skupina zapálených svazáků. „Táta byl emigrant, takové jako jsem byl, mezi sebou nechtěli," vysvětluje. Muzika byla přesto na vojně jeho radostí, když měl volno, zpíval nebo hrál na kytaru a akordeon.

Doma v Neratovicích se pak vrátil na rok do hudebky. A zase k Josefu Struskovi. „Na tahací harmoniku jsem po vojně hrál už slušně, chtěl jsem mít ale správný prstoklad."

Pak už přišla první kapela, A je to. Po ní následovat Regent a zase A je to. A nakonec A je to band, kde se opět sešel s kamarádem z učiliště Jaroslavem Maršíkem, známým z místních kapel Akrylon nebo Fešák Hubert. „Vrátil se po letech z Maďarska, kde pracoval na ambasádě, hráli jsme spolu asi dva roky, než zase odešel do ciziny. Tak opět hraju sám," říká Václav Hruška bez lítosti.

Na sólové hraní je totiž zvyklý: „I když jsem měl zrovna nějakou kapelu, vždycky jsem ještě hrál sám, například na svatbách, různých večírcích, padesátinách." Nebo na začátku devadesátých let na pražské pěší zóně, která tehdy bývala plná muzikantů. „Bavilo mě to a navíc jsem si domů vozil dost peněz, stavěl jsem právě barák a hodila se mi každá koruna."

Na sólové hraní vozí Václav Hruška tahací harmoniku, se kterou lidi rádi zpívají, i kytaru s foukací harmonikou. „Na tu jsem si podle svého patentu udělal ještě pedál, když hraju zároveň na kytaru, mačkám si tím půltóny," vysvětluje.

Lidé si prý rádi chodí říkat o písničky, nejčastější je prý lidovka Stará lípa. Nebo Ta naše písnička česká, Na břehu Blanice a Škoda lásky.
Václav Hruška má široký repertoár, od lidovek přes pop až k bigbítu. Umí dokonce i jódlovat! „Když jsem jezdil za tátou do Německa, moc se mi v Bavorsku líbilo jódlování, musel jsem to samozřejmě hned zkusit."

V Neratovicích se s ním a jeho kamarádem, trumpetistou Zdeňkem Koubou mohou lidé setkat v Naší hospůdce, kde hrávají na večerech s písničkami.