Do prostor skalního bytu ve Lhotce na Mělnicku mohli lidé poprvé nahlédnout v prvním květnovém dni. Regionální muzeum v Mělníku obydlí otevřelo veřejnosti.
Jeden z nejstarších a nejdéle obydlených příbytků, který je nyní chráněnou památkou, představila prvním návštěvníkům ředitelka muzea Miloslava Havlíčková.


Kdy začali lidé poprvé obývat skalní byty?
Skalní byty ve skutečném smyslu těch slov byly obývány již od 18. století. Nejstarší datovaný skalní byt máme u Hlučova v Kokořínském údolí, který měl nad vchodem vytesaný letopočet 1717. Dnes už bohužel nad vchodem není. Různé skalní prostory, přírodní jeskyně, byly ale lidmi obývány již od pravěku.

Proč se lidé uchýlili právě do skalních prostor?
Skála byla v oblasti pískovcových skal dostupná, levná a dalo se do ní relativně dobře hloubit. Pro řadu chudých obyvatel kraje to byl většinou jediný způsob, jak získat „vlastní“ bydlení nebo vůbec nějaké bydlení. Někteří obyvatelé skalní byty opravdu vlastnili, někde bydleli v obecním.

Jakým způsobem si takové bydlení vytvořili?
Skalní byty byly většinou cíleně vytvořené ve vybraném skalním bloku. Skála se srovnala a pak se do ní postupně vyhloubily různé prostory - síň a světnice, mnohde ještě komora, chlívky a chlévy, sklepy, kotce pro králíky, skladiště a podobně. K hloubení se používal především špic a pak další pomocné nástroje. V některých případech se prostory sekaly rovnou do skály bez výraznějších vnějších úprav skalního bloku a někde byla využita již přírodní dutina, která se upravila a rozšířila. Je to různé.

Ve skále musela být neustále zima. Topili si obyvatelé i přes léto?
Ve skalních bytech se samozřejmě topilo i v létě, ale nejen z důvodu chladu. Na kamnech, dříve i na otevřeném ohni, se vařilo jídlo, hřála voda a také se vařily například brambory pro zvířata. A také záleželo na poloze skalního bytu. Byty na jih byly nejlepší, kam mohlo slunce, nemuselo se tolik topit kvůli chladu. V létě tam bylo docela příjemně. Ale takových bytů bylo málo. Zajímavé ale je, že poslední obyvatelka skalního bytu ve Lhotce, která tam prožila celý život, nebyla prakticky vůbec nemocná. Lidé byli otužilejší, než jsme my.

Byt ve Lhotce, který jste nyní otevřeli návštěvníkům, byl domovem paní Holubové. Jak muzeum tento byt získalo?
Paní Holubová se tam narodila a žila celý život až do svého odchodu do domova důchodců v Řepíně, kde ale paradoxně onemocněla zápalem plic a během měsíce zamřela. Muzeum získalo skalní byt odkoupením v roce 1979 od manželů Vitáčkových, kteří byt vlastnili. Paní Vitáčková byla neteř paní Holubové.

Vyskytují se skalní byty také jinde v České republice, nebo je to unikát Kokořínska?
Skalní byty nejsou zvláštností pouze Kokořínska, ale vyskytují a vyskytovaly se všude tam, kde k tomu byly příhodné podmínky. Známe je například z oblasti Českého ráje, z okrajů Prahy i z dalších míst. Na Českolipsku a v okolí Dubé je jich celá řada.

Obydlí ve Lhotce zahrnuje celé hospodářství vtěsnané do pískovcového bloku na kraji vsi. Světnici naznačuje obílená vnější stěna se dvěma okny, jedny vstupní dveře vedou do síně a druhé do chléva, za kterým je možné sestoupit do sklípku nebo vystoupat do sýpky v patře, osvětlené dvojicí okének. Návštěvníci si mohou prostory prohlédnout až do konce září každou sobotu a neděli, od 10 do 12 hodin a od 13 do 17 hodin. Hromadné skupiny mohou svou návštěvu objednat v mělnickém muzeu.