Vinař: První viničku jsem si pronajal před sedmnácti lety

Málokdo je s vinohradem tak svázaný jako Luděk Vondrák z mělnických Mlazic. Vinařství je jeho zaměstnáním i koníčkem. Párkrát ho sice o úrodu připravilo počasí, ale pokud by se měl nyní, po skoro dvaceti letech, opět rozhodovat, šel by do toho znovu.

Jak jste se vlastně k vinařství dostal?

Jsem už třetí generace absolventů mělnické zahradnické školy, takže jsem to asi tak nějak podědil. Vondráci měli k zahradničině vždycky blízko. Dědeček měl na starosti jednu z největších ovocných školek své doby v Molitorově a později v Dlouhé Loučce. Táta pracoval ve Vinařských závodech v Praze a Mělníku, potom ve Včele Předboj, kde vyráběli medovinu.

Ale jak to, že vás chytlo zrovna vinařství?

Táta si se zahrádkáři pronajal první viničku, když mi bylo asi jedenáct, s bratrem jsme si tam hráli. Ale lásku k vínu jsem získal právě po nástupu na střední zahradnickou školu a prohloubil jsem si ji ještě víc na České zemědělské univerzitě v Praze.

Měl jste tehdy už vinici?

Neměl. První dva hektary jsem si pronajal před sedmnácti lety, když jsem nastoupil na univerzitu.

A jak jste na tom dnes?

V současné době hospodařím na třinácti hektarech, z čehož vlastním sedm a zbytek mám v pronájmu.

Ze začátku jste měl vinohrad spíš jako koníček, kdy vás víno začalo živit?

Letos je to deset let.

A měl jste chuť s tím za tu dobu někdy seknout?

To snad ne, spíš jsem si říkal, jestli to vinařství má tady vůbec význam. Hned první rok, když jsem vinařil, mi totiž vína vůbec nevyzrála, nedalo se to pít. Pak následovala zima mezi lety 1996 a 1997, kdy vinice zase totálně zmrzly. Naštěstí potom přišly i dobré roky a nyní mám za sebou zase ty horší. V roce 2010 nás postihlo krupobití, o rok později krutě udeřily jarní mrazíky a loni opět lehčí jarní mrazíky.

A jak to vidíte letos?

Letošní rok je dobrý, když nepočítám, že nám povodně vyplavily zázemí pro techniku, kterou jsme jen zčásti stihli odvézt. Největší radostí letošního roku je náš synek, kterému budou dva měsíce.

Gratuluji. Jak se hošík jmenuje?

Václav, po dědečcích z obou stran.

Takže máte následovníka.

Říkám, že je to budoucí vinař, ale nutit ho do toho nebudu. Budu ovšem rád, pokud v tom bude pokračovat.

Jaké odrůdy vlastně pěstujete?

Z bílých tam mám Ryzlink rýnský, Rulandské šedé, Rulandské bílé, Müller Thurgau, Tramín červený, Pálavu a z červených vín Svatovavřinecké a Modrý Portugal.

To je jistě dost práce. Kolik máte zaměstnanců?

Ani jednoho. Na všechno jsem prakticky sám, pomáhá mi rodina. Jen když jsou z jara a při sklizni nárazové práce, tak mívám brigádníky z liběchovského učiliště.

Jaká vína vyrábíte?

Veškeré přívlastky, jakých můžeme dosáhnout. Dvakrát se nám už také podařila specialita, což je botrytický výběr z bobulí.

V čem to spočívá?

Za suchého podzimu a ranních mlh, kdy hrozen dosáhne díky sluníčku vysoké cukernatosti, dojde k jeho přirozenému infikování ušlechtilou plísní šedou. Mlhy se rozplynou, hrozen oschne a skrz narušenou slupku bobulí se začne odpařovat voda, což zvyšuje cukernatost. Na stejném principu vznikají tokajská vína.

A vaše nejoblíbenější víno je…

Mám rád Ryzlinky rýnské, ale jsem spíš decentní konzument, rád ochutnávám, porovnávám vzorky. Víno ve větším množství piju jen výjimečně.

Máte za svá vína nějaká ocenění?

Nějaké jsou. Zrovna letos se nám v Národní soutěži vín podařilo vyhrát tři zlaté medaile za Ryzlink rýnský ročník 2006, 2007 a 2012, od přívlastku pozdní sběr až po výběr z bobulí. Dvě stříbrné medaile dostal také loňský Ryzlink rýnský v pozdním sběru a Kerner 2012 výběr z hroznů. A bronzovou za naše růžové cuvée Turbovická, které prodáváme také jako sudové víno.

A vy osobně si nejvíc ceníte kterého vína?

Nejhodnotnějším a nejúspěšnějším vínem byl Ryzlink rýnský ročník 2006 výběr z hroznů, který byl dvakrát šampionem Českých vín.

Je možné ho ještě ochutnat?

Ano. Pár půllitrových lahví ještě ve sklepě máme.