Na začátek je nejdůležitější šťopička něčeho ostřejšího, aby při práci nemrzly nohy a ruce a teprve potom se z ohrady na Benwalterovic farmě v Jeviněvsi může vyhnat první čuník, aby posloužil svému účelu. Porážet se bude šest prasátek menšího vzrůstu, která nepřekračují třicet kilo živé váhy. I tak se práce na jednom praseti téměř vyrovná porážce běžného velkého prasete domácího.

Řezník, který se ovšem v mládí vyučil na zedníka a po zabijačkách už dnes jezdí jen pro zábavu, používá speciální jateční pistoli, která je určená k humánnímu usmrcování bez zbytečných bolestí a stresu. „Pryč jsou doby, kdy se prase zabíjelo ranou palicí přímo mezi oči,“ vzpomíná ještě na doby svého dětství. Zabijačky začal dělat před více než třiceti lety, když jejich řezník vážně onemocněl. „Vždycky jsem mu rád koukal pod ruce a chtěl se od něj vše naučit. Správný řezník musí hlavně mít dobrou chuť.“

Já mám tu čest ujmout se první ženské práce, kterou pravá staročeská zabijačka nabízí. Musím míchat krev, aby se nesrazila a jak jinak než holou rukou. Jakmile se krev srazí a jsou v ní žmolky, nebude možné uvařit pravou černou polévku s kroupami, takzvanou Prdelačku.

Když je první čuník naporcovaný a připravený na ovar, pět chlapů se vydává zpátky na farmu pro dalšího. Dvě malá naporcovaná prasátka se potom házejí do kotlů a zhruba hodinu a půl se čeká, než bude uvařený ovar.

Teď teprve začíná ta pravá řeznická práce. Ovar je částečně na posilněnou a já musím se slzavýma očima nastrouhat celý křen, aby byl právě k vařenému masu. Zbytek se pokrájí a může se začít třídit. Část půjde do tlačenek a zbytek se rozdělí mezi jitrnice a jelita. Důležité je pořád ochutnávat a přidávat to správné koření. Všechno se míchá holýma rukama, žádné vařečky nebo měchačky nejsou potřeba. Řezníkovi Jiřímu jde všechno pěkně od ruky a ještě dokáže organizovat dalších šest lidí, kteří přijeli se zabijačkou pomoci. „Holky, můžete začít špejlovat střeva,“ volá na nás a tím má pocit, že jeho příkaz je splněn. Jenže ani jedna z nás takovou zodpovědnou práci nikdy nedělala. Nastává zdržení, protože nás to ještě musí naučit. Ukáže nám to jen jednou a my musíme pozorně nakukovat mezi jeho prsty, abychom vše dobře pochopily. Na další prostoje nám nezbývá čas.

Tlačenka se plní do umělých střev, ještě je potřeba se naučit vázat speciální uzle na igelitových sáčcích, aby hmota nevytékala. Potom je dáme na hodinu uvařit a mezitím už se kvapem plní jelita připraveným světlým prejtem. Další zodpovědná osoba má za úkol hlídat jitrnice, které se musí vařit jen na mírném ohni sotva deset minut. Jakmile voda vře, jitrnice praskají a musí se začínat znovu od začátku. To se naštěstí stane jen u prvních čtyř, potom už to jde jako po másle.

To vše trvá až do pozdních nočních hodin, kdy všichni doslova padají únavou, jen řezník Jiří v důchodovém věku je stále čilý a honí nás mladé do práce. Jenže ani tak není zcela hotovo. Maso je naporcované a odpočívá venku na vzduchu. Ale na neděli zbývá další důležitá práce. Maso se musí pečlivě roztřídit, popsat a uklidit do mrazáku. A na závěr se škvaří sádlo v dalším obrovském hrnci. Ale nakonec se práce vyplatila. Pravého domácího sádla je více než deset litrů a škvarků tolik, že zbyde na placky i na škvarkovou pomazánku.