Zeptejte se kolem sebe, kdo zná zásady první pomoci? Kdo ví, jak se pokusit přivést k životu toho, kdo je v bezvědomí, nedýchá a srdce nebije? Zdánlivě jednoduchá otázka. V průběhu čtvrtečního odpoledne si reportéři Deníku na vlastní kůži vyzkoušeli, že to ví jen málokdo. Ale daleko horší je netečnost mnoha lidí. Když jim totiž studentky Střední zdravotnické školy nabízely zdarma párminutovou ukázku první pomoci, jen zbaběle utekli. Pochopit by snad ten úprk šlo u lidí, kteří pospíchali tak, že by je těch pár minut opravdu přivedlo do problémů. I když…
I když, co může být větší problém, než zmařený lidský život.

Bylo kolem 15. hodiny. Studentky položily na chodník deku a na ní položily „andulu“. Zatímco Lenka Sehylová běhala od jednoho procházejícího k druhému, Miloslava Čákrtová předváděla stále dokola, jak zachránit život.

Úžasná děvčata. Trpělivosti až nad hlavu mají. S jistotou lze říci, že ony se povoláním neminuly.

Jenomže, co lidé? Jak na tom jsou? Náš průzkum ukázal jasnou věc: Nic moc a ke všemu se bojíme, stydíme, ostýcháme. Čeho? Přijít a podívat se. Bojíme se zeptat, když nevíme. Raději se tváříme, že všemu rozumíme. Raději utečme, raději se ušklíbáme, že to nepotřebujeme. „Tohle mne vůbec nezajímá,“ vyštěknul z pošklebkem odhadem dvacetiletý černovlasý donchuán. „Tohle pro mne, to fakt ne,“ přidal se po pár minutách muž, který koketuje s důchodovým věkem.

Chvíli to vypadlo, že naše snaha o sondu mezi obyvatele města a snaha alespoň zlomku z vás ukázat, jak „na to“, se mine účinkem. Jenže pak nás zachránily děti.

Zvědavé, drzé, smějící se, ale hlavně: ochotné poslouchat své o trochu starší kámoše.

A přidali se i dospělí. Někteří se asi báli, že jim budeme nabízet pojištění, hrnce, telefony. Jenže to my ne!“

A Miloslava jim příjemným hlasem vysvětlovala, že nikoho „nekousne“, a pořád dokola povídala to své: „Nejprve zjistíme, zda nemá něco v ústech, pak zakloníme hlavu, zjistíme, zda dýchá a tluče mu srdce. Když ne, tak třicetkrát rukou v oblasti mezi prsními bradavkami provedeme srdeční masáž. Pak třikrát foukneme do úst, musíme přitom ucpat nos. To opakujeme třikrát. Pak se přesvědčíme, zda se nám obnova základních funkcí povedla. A samozřejmě voláme zdravotníky.“ Milá, příjemná, trpělivá. „Od těch dospělých je to opravdu katastrofa, že nemají zájem. Děti o to naopak zájem mají,“ tvrdě odsoudila lidi. Miloslava totiž nejen dokáže lidem pomoci, ale zároveň cítí okolí. Jak se chová, jak vnímá snahy naučit to, co může pomoci kdykoliv komukoliv. A Miloslava, světlovlasá dívka z Kropáčovy Vrutice je člověkem, která už dvakrát bojovala se smrtí. Jednou ji přemohla, jednou byla smrt silnější. „Dědečka se mi zachránit podařilo. S paní, která dostala ale infarkt se to, bohužel, nepovedlo,“ říká … letá slečna s tónem, který jasně naznačuje, že ví, co v životních krizových chvílích dělat.

Přišel i Josef Kolomazník z Luštěnic. Šel kolem s dcerkou. Zastavili se a postávali, pozorovali. Malá dívčina byla tak malá, že na stydlivost dýchat do Anduly“ měla nárok. A pan Josef? Ten nedýchal, ale on už tím, kdo pomáhal, je. „Před lety jsem jel kolem dopravní nehody v Nepřevázce. Pán na kole se zamotal a spadl pod auto. Jel jsem kolem, byla tam spousta lidí, ale s pomocí to bylo slabší. Tak jsem zastavil a začal pomáhat. Bohužel, pánovi pomoc nepomohla,“ řekl Josef Kolomazník.