„Na Vltavě jsme vyrůstali, hupli jsme vždycky do vody a plavali až k soutoku," vzpomíná Antonín Svítil ze Zálezlic, který musel kvůli letošním záplavám vesnici opustit.

Ještě před lety si přitom myslel, že řeku zná. Tedy do chvíle, než přišly v roce 2002 ničivé povodně. „Celá léta se voda zastavila pokaždé na konci vsi, to bylo maximum. Už jsme se proto cítili jako znalci," líčí čtyřiasedmdesátiletý senior.

Antonín Svítil v Zálezlicích vyrůstal, pak se ale oženil a odstěhoval do nedaleké Báště. Do domečku poblíž bývalé zálezlické školy jezdil spíš jen na víkendy. Před jedenácti lety se jeho domek po rodičích vodě jako zázrakem vyhnul. „Stačilo tenkrát, aby se hladina řeky zvedla ještě o dalších dvacet centimetrů a byla by v domě."

Když se tehdy dozvěděli, že se na vesnici řítí velká voda, věci v domě postavili nejdříve na kredenc, židle… Ve chvíli, kdy ale zjistili, že v Praze doslova létá voda z kanálů, mířili do Zálezlic znovu. „Sebrali jsme se s dcerou a všechny věci jsme vytáhli na půdu. A pak jsme odjeli, ve vesnici bylo boží dopuštění," vypráví pan Svítil.

Vrátil se ještě v době, kdy vesnici střežily hlídky policistů a byla uzavřená. „Přijeli jsme, když voda opadávala. Šli jsme zadem přes kukuřici, aby nás hlídky neviděly. Byla to spoušť," připomíná chvíle, kdy Zálezlice máme smetla voda z povrchu zemského.

Povodním se sice domek pana Svítila vyhnul, sedět s rukama v klíně ale nezůstal. „Máme ve vsi příbuzné, tak jsme jim pomáhali s úklidem."
Na řádění vodního živlu před jedenácti lety Antonín Svítil jen tak nezapomene. Ani nemůže, záplavy mu totiž připomíná jeho jedenáctiletý husky Ben. „Je to povodňový pes. Známí z Mělníka, kteří byli tehdy vyplavení, mě poprosili, jestli bych si nevzal jedno z jejich dvou štěňat. Tak jsem si ho vzal."

Letošní povodně Antonína Svítila také pěkně vylekaly. Ostatně tak, jako všechny ostatní obyvatele vesnice. „Báli jsme se. V Praze ale dlouho nestavěli zábrany, tak jsem si říkal, že to asi nebude tak špatné. Dlouho se nic nedělo, přišlo to z ničeho nic," pokračuje senior.

Ještě v sobotu před zvednutím hladiny byl Antonín Svítil s příbuzným na chatě u Plzně. „Pořád tam jen pršelo, z kopců se každých dvacet metrů valil potok. Ještě jsem se smál, že každá ta kapka jede k nám do Zálezlic."

Sotva se vrátil z chaty, musel opustit svůj zálezlický dům, kde už žije natrvalo. „V pondělí nám posílali z radnice sms zprávy s tím, co se děje. Podlehl jsem tomu, vzal jsem si ty nejnutnější věci a odjel. Nikam jsem nic nestěhoval, protože jsem nevěřil, že by se voda dostala do domu. Naštěstí se to opravdu nestalo," říká.

Už následující den po evakuaci se Antonín vrátil domů. Šel ale opět zadem přes pole, aby se nebrodil vodou…