Na filozofické fakultě, kterou studoval na začátku sedmdesátých let minulého století, se věnoval ruštině a angličtině.

Přestože pocházel z pražské Bubenče, po univerzitě s místem v hlavním městě počítat nemohl. „Jako student s pochybnou politickou pověstí jsem neměl nárok učit v Praze, i když tam volná místa byla. Když tehdy ve škole hlásili, že je místo na kralupském gymnáziu, promítl jsem si, že bydlím hned vedle trati, a letěl jsem přes celou posluchárnu dolů ke stolku, abych tu práci dostal," vypráví Zdeněk Vacek, který pak na Dvořákově gymnáziu učil pět let.

Dva posudky

Stále ale snil o návratu do Prahy. I přes zmatky soudruhů s posudkem se mu to po dlouhé době podařilo. „Odmítl jsem tehdy podepsat mizerný posudek, když se mě pak zastala předsedkyně strany, která byla čestná, došlo ke komické situaci, kdy jsem si posudek napsal sám a ředitel ho jen podepsal. Přitom ale poslal do tehdejšího pražského gymnázia ve Štěpánské, kam jsem mířil, i svou verzi. Tamní ředitel ji vyhodil se slovy, že mě bude soudit podle mé práce. Měl jsem štěstí na slušné lidi," vzpomíná Zdeněk Vacek.

Na pražském gymnáziu, které později dostalo název Nad Alejí, zůstal patnáct let. Dalších dvanáct let měl spolu s anglickým kamarádem jazykovou školu, aby se nakonec zase vrátil do Kralup nad Vltavou. Ve městě už dokonce i bydlí. Váže se k tomu hezký soukromý příběh. „Kdysi dávno tu mezi mladým učitelem a maturantkou proběhla krátká letní láska, pak se dlouho neviděli, a když se po dvaceti letech setkali, jejich životy se změnily," říká Zdeněk Vacek.

Před mnoha lety byla jeho snem architektura. „Rozplynul se, když jsem narazil na středoškolskou matematiku a pochopil, že to nepůjde," vzpomíná na gymnázium a dobu, kdy po maturitě pracoval rok jako sanitář v nemocnici, než se dostal na filozofii.

Sen o Sibiři

Nad otázkou, zda je mu milejší angličtina, nebo ruština, chvíli přemýšlí: „Oba jazyky mám rád, ale protože jsem dříve jako učitel ruštiny několikrát navštívil Sovětský svaz, mluvil jsem samozřejmě rusky lépe, což vedlo k tomu, že mi ruština byla bližší. Ale změnilo se to, když jsem v šestaosmdesátém po čtrnácti letech marných žádostí dostal devizový příslib a mohl jsem strávit dva měsíce v Anglii," vysvětluje kralupský učitel, který ruštinu přes své zkušenosti a rezervovaný vztah k tehdejšímu režimu nezavrhl.

Do Sovětského svazu, kde byl naposledy v devadesátém roce, ho prý táhla především kultura, umění a lidé dobrosrdečné a pohostinné povahy. Rád by se tam ještě někdy vrátil. „I všechny mé děti byly v Rusku a trochu jim závidím, že mají za sebou expedici na Sibiři. Na Bajkalu jsem nikdy nebyl a láká mě tamní příroda," přiznává Zdeněk Vacek.

Rád se vrací k ruské literatuře, zejména vědecko-fantastické, která je jeho zálibou. „Třeba k bratrům Strugackým nebo k Ivanu Jefremovovi, který mě ke sci-fi přivedl. K jeho knížce Mlhovina v Andromedě se váže malá kuriozita, k úplně prvnímu vydání na konci padesátých let napsal předmluvu, která ale vyšla jen jednou, když cenzura zaspala. Stálo tam: Věřím, že komunismus bude vybudován za dva až tři tisíce let," vzpomíná se smíchem kantor, který už učí jen angličtinu.

Po devětaosmdesátém roce byla ruština v Česku na čas skoro zapomenuta. „Studenti, kteří tehdy byli v prvním ročníku, chtěli mít hned ve druhém pololetí místo ruštiny angličtinu. V té třídě byl například i dnešní televizní sporťák Vojtěch Bernatský, na kterého rád vzpomínám, patřil k nadaným studentům," vypráví Zdeněk Vacek o době před pětadvaceti lety.

Averzi k ruštině u studentů za socialismu ve větší míře nezachytil. Chápe ale, že před učitelem by asi nebyli úplně otevření. „Myslím si ale, že ta averze v srdci nebyla k jazyku, ale k režimu," dodává.

Ruština a byznys

K ruštině se studenti začali vracet až dlouhá léta po listopadových změnách. Asi i proto, že je pro ně osmašedesátý rok i bývalý režim dávnou minulostí. „Ruština je pro ně jazykem, který sice nemusí znát každý, ale je to zajímavý koníček. Hodit se může každému, kdo se chce věnovat literatuře nebo byznysu. Řada lidí, se kterými jsem studoval, se ruštinou živí ne za katedrou, ale v právě v byznysu."

Každý začátečník se nejdříve musí seznámit s azbukou, ruským písmem. „Není neznámá jen pro Čechy, za posledních dvacet let jsem učil několik ruských dětí číst a psát jejich rodným jazykem. Je to trochu smutné, už jsou doma tady, mluví skvěle česky, ale ruštinu znají jen hovorovou," říká Zdeněk Vacek a připomíná, že v Kralupech nad Vltavou žije podle výsledků posledního sčítání lidu skoro tisíc Rusů a Ukrajinců.