Nezastírá však, že pokud by mu to neukládal zákon, v řadách středočeské policie by rád setrval i nadále. Kdyby bylo jen na něm, dál by pracoval do chvíle, dokud by mu stačily síly. A zůstal by věrný Mělnicku, i když na své poslední pracoviště bezmála po deset let denně dojížděl z Mladoboleslavska. Žije totiž v Doubravě; od Mělníka vzdálené 60 kilometrů.

Kdyby se měl znovu rozhodovat o tom, čemu se v životě věnovat, jinou kariéru by prý nevolil. Do řad tehdejšího Sboru národní bezpečnosti ho přitom ve dvaceti letech nepřivedly rodinné tradice ani vznešené ideály: byly to, jak dnes vzpomíná, spíš možnost získat byt (což se za situace, kdy se oženil a čekal rodinu, stalo důležitým argumentem) – a také zkrácení tehdy povinné dvouleté vojny na pět měsíců.

V uniformě Veřejné bezpečnosti začal šlapat chodník v rámci služby na obvodním oddělení v Mnichově Hradišti, pak se věnoval vyšetřování nehod v řadách mladoboleslavských dopraváků, aby se poté vrátil zpět do Mnichova Hradiště jako zástupce náčelníka; později se sám stal náčelníkem. Tak působil ještě jako esenbák, ale i po roce 1990 už jako policista.

Na další vedoucí post už nastoupil v budově tehdejšího okresního ředitelství policie: na Mladoboleslavsku šéfoval vnější službě (tedy policistům v uniformě, ať už jde o pořádkovou policii, dopraváky či zbraňový odbor); následně povýšil na zástupce okresního ředitele i na samotný ředitelský post. Odtud byl v rámci celokrajské rotace, jejímž účelem se stalo přispět k přenášení zkušeností a rozšiřování nových metod řídicí práce, přeložen v roce 2008 na stejnou pozici v Mělníku. Sytém okresních ředitelství se nicméně transformoval v územní odbory.

Podle vlastních slov se snažil dosáhnout toho, aby se lidé mohli na policii v tíživých situacích obracet s důvěrou; aby občané měli z policistů respekt, ale ne strach. Na Mladoboleslavsku považuje za svůj největší úspěch rekonstrukce služeben; na Mělnicku, kde většina obvodních oddělení s výjimkou tří působí v objektech patřících radnicím, je situace v tomto směru komplikovanější. V regionu, kde se stéká tok řeky Labe s Vltavou, se mu díky nasazování posádek dvou policejních lodí podařilo zavést službu i na vodě.

Celoživotní práci Ivana Žučenka, jenž dosáhl plukovnické hodnosti, ocenil na podzim i policejní prezident. Za mimořádné zásluhy mu udělil v řadách policie mimořádně ceněnou kázeňskou odměnu v podobě pamětního bodáku. Nejedná se o skutečnou zbraň, ale o čestný věcný dar pevně umístěný na dřevěné podložce upravené pro zavěšení na stěnu (který má do posledních podrobností předepsanou podobu i rozměry). Zpravidla bývá oceněním zásluh služebních funkcionářů na ředitelských a jim obdobných velitelských postech.