Hra o čas začala ve čtvrtek pár minut před sedmnáctou hodinou, kdy na linku 158 zavolal neznámý muž, podle hlasu ještě mladík, aby policisté vzkázali jeho rodičům, že se chce zabít. Víc toho říci nestihl. Právě v té chvíli se totiž spojení přerušilo, asi proto, že nad městem právě začala řádit podzimní bouřka.

Podle policejní lokalizace měl hovor z mobilního telefonu neznámého mladíka přicházet od labských tůní v mělnické části Mlazice. Ze skoro zapomenutého kraje, rozlehlé plochy plné stromů, křovin a vysoké trávy, jen sem tam s úzkou vyšlapanou cestičkou nebo pláckem pro rybáře.
V takovém terénu a za silného deště hledali čtyřiadvacetiletý Tomáš Svoboda a osmadvacetiletý Martin Holoubek sebevraha. Nebyli na to sami, na dalších místech kolem řeky a tůní pátrali po nešťastném mladíkovi další týmy, policejní psovod Karel Špaček se služebním psem Yannim a mělničtí městští strážníci. Mířili tam i záchranáři. Nikdo z nich netušil, ve které části nepřehledného území se mladík nachází, ani jakým způsobem chce skoncovat se svým životem.

Nikde nikdo. Po chvíli běhu narazili oba policisté na osamělého rybáře, který pro ně ale žádnou radu neměl. Skočili do auta a jeli dál. Štěstí měli až při druhém setkání s mužem na loďce, která se právě blížila k labskému břehu. Prý asi před třiceti minutami zahlédl skoro o půl kilometru dále mladíka v černé mikině s batohem na zádech.

A už jeli tím směrem, podél řeky k lesu mezi tůněmi. Později nedokázali říci, co je vedlo k tomu, aby právě úzkou cestou zajeli k vodě. Prý náhoda. Nebo možná intuice. Byli ale u cíle.

Při pátrání se nemohli spoléhat na to, že sebevrah mířil k tůním, protože se chce utopit. „Za horizontem jsem něco zahlédl mezi stromy, až když jsem běžel blíž, spatřil jsem nejdříve temeno hlavy a pak oběšeného muže," vrací se Tomáš Svoboda zpátky v čase. Při pohledu na temně modrý obličej sebevraha měl strach, že už je pozdě. Okamžitě nehybné tělo visící na laně zvedl v náruči. Martin Holoubek bleskově z vozu volal záchranku, pak mladíka odvázal.

Oba policisté mu pak podle rad na dálku ze záchranářského dispečinku poskytli první pomoc. Třesoucího se chlapce, který už měl hmatný slabý puls a začínal se mu vracet dech, dlouhé minuty zahřívali a drželi v bezpečné poloze se zakloněnou hlavou a volnými ústy. Snažili se zabránit šoku. Sanitka spěchala do Mlazic až z Neratovic, mělničtí záchranáři byli totiž právě na výjezdu u jiného pacienta.

Mladíka, jehož motiv k sebevraždě je zatím neznámý, pak záchranka odvezla na jednotku intenzivní péče interního oddělení mělnické nemocnice.
Pro oba zachránce, kteří jsou u policie shodně čtyři roky, to nebyl první případ zásahu u sebevraždy. Pokaždé to bylo jiné. A pokaždé dramatické.

Tomáš Svoboda má zkušenost z případu, který měl rysy demonstrační sebevraždy. Zklamaný muž si tehdy podřezával žíly přímo před dveřmi domu, kde bydlela jeho milá. Tam nebyl čas na dlouhá slova, bylo nezbytné vyrazit mu nůž z ruky a rychle ošetřit řezné rány na zápěstích.

Když je ale ještě naděje, že se dá sebevraždě zabránit, musí se prý naopak mluvit. „Hned navázat komunikaci, aby člověk v těžké chvíli neměl čas přemýšlen nad tím, co chce udělat," říká Tomáš Svoboda.

S Martinem Holoubkem se shodují na tom, že jsou sice školeni na každou situaci, u některých případů se ale musejí spolehnout na svůj úsudek. „Empaticky se vcítit do člověka, který má všeho dost, a snažit se mu pomoci," vysvětluje Martin Holoubek, který dokázal už dvakrát rozmluvit sebevrahovi jeho zoufalý záměr. „Po telefonu jsem půl hodiny mluvil s mužem, kterého zlomily dlouhodobé rodinné neshody, seděl tehdy v autě, se kterým chtěl ve vysoké rychlosti někam narazit. Když se mi povedlo ho přesvědčit, aby to nedělal, byla to obrovská úleva a radost," vypráví Martin Holoubek.

Mladíkovi, kterému u mlazických tůní zachránili život, by mělničtí policisté vzkázali: „Žádný problém za to nestojí. Máš celý život před sebou."