Setkání s lidmi, kteří se významným písmem zapsali do dějin školy, si nenechal ujít například libišský starosta Zdeněk Mráz. „Moje babička mi toho o škole hodně vyprávěla," řekl a připomněl, že ačkoliv budova školy stojí v obci už devadesát let, žáci do ní tak dlouho nechodí. „Na řadu let se tu přestalo učit, ale obec bez školy, to není dobrá věc. Díky osamostatnění Libiše a několika místním nadšencům a patriotům se nám naštěstí podařilo školu opět zprovoznit. Jsem rád, že to takhle dopadlo," pochvaloval si.
To, že děti z Libiše mohou na prvním stupni navštěvovat svou vlastní obecní školu a nemusejí dojíždět do některé ze škol v okolních obcích, se líbí také předsedkyni školské rady Jaroslavě Holinové. „Z osobní zkušenosti vím, že dětem se odsud nechce. Na školu rády vzpomínají, nedávno jsem dokonce slyšela jednoho chlapečka, který říkal, že chce být v budoucnu starostou Libiše a rozšířit školu na devítiletou," uvedla.
Ocenění tvrdé práce
Návrh malého školáka je podle současné ředitelky Martiny Bezděkové sice milým oceněním práce celého kolektivu, není však příliš reálné, že by se to opravdu stalo. „Nicméně změny opravdu chystáme," připomněla. „S vedením obce připravujeme studii na využití půdních prostor, kde bychom rádi vybudovali novou učebnu. Může se totiž stát, že budeme nuceni otevřít dvě paralelní třídy v ročníku, pak bychom pod střechu mohli přesunout třeba počítačovou učebnu. Nebo družinu," popsala.
Ačkoliv je současná kapacita libišské základní školy rovných sto žáků a naplněna je pouze z dvaasedmdesáti procent, v budoucnu to nemusí stačit. Už letos v září nastoupí do první třídy dosud rekordních dvacet šest nových prvňáčků, z páté třídy přitom do některé z okolních devítiletých škol odejde o něco méně dětí. „Většina našich žáků přechází do Neratovic, někteří do Obříství. Máme také poměrně vysokou úspěšnost při přijímacích zkouškách na neratovické gymnázium," pochlubila se Martina Bezděková. Děti z Libiše navíc slaví úspěchy i na sportovním poli nebo třeba při soutěžích hlídek mladých zdravotníků.
Milena Provazníková: Nastoupila jsem na rok, letos je to čtvrt století
Po znovuotevření libišské základní školy stála v jejím čele dlouhá léta Milena Provazníková. Pedagožka, která vystudovala učitelství pro druhý stupeň, se na dlouhá léta stala učitelkou a ředitelkou ve škole, která poskytuje vzdělání dětem od první do páté třídy.
„Když jsem se po mateřské vracela zpátky do práce, byla jsem domluvená, že půjdu do Neratovic. Těsně před nástupem mi ale nabídli, jestli bych nechtěla jít sem do Libiše, tenkrát to bylo jejich dislokované pracoviště," začíná vyprávění žena, která je už několik let v důchodovém věku, se svou osudovou školou se ale ne a ne rozloučit. „Tak jsem to vzala, na dva roky jsem šla učit sem. Pak jsem se na pár let vrátila do Neratovic – a pak přišla revoluce."
Krátce poté přišla Libiš s návrhem na osamostatnění obce a jejím odtržení od Neratovic, s čímž úzce souviselo také přerušení dosavadní spolupráce s tamní 1. základní školou. Když pak vedení Libiše rozhodlo o znovuotevření samostatné základní školy a hledalo pro ni vhodnou osobu na pozici ředitele, padla volba právě na Milenu Provazníkovou.
Hledání vhodného ředitele
„Běhali po vsi a zjišťovali, kdo by byl vhodným kandidátem. Večer pak přišli za mnou a řekli, že mám čtyřiadvacet hodin na rozmyšlenou. Já oponovala, že jsem druhostupňový učitel, tehdy jsem měla na starosti osmáky, ale oni věřili, že to zvládnu. Tak jsem jim na to kývla. Na rok," připomíná žena, která od té doby chodí každý všední den do práce do budovy ve Školní ulici. Už pětadvacet let.
„Byl to pro mě tehdy hrozný skok, mívala jsem hotové děti – a najednou jsem stála před druháky," vzpomíná Milena Provazníková. „Pamatuji si, že jsem je měla učit množiny a vůbec jsem nevěděla, jak na to. Tak jsem na lavici křídou nakreslila dva kruhy a do nich jsem naskládala pastelky a tužky. Moje kolegyně Šárka, která tehdy učila prvňáčky, mě za to pochválila a řekla, že jsem to vymyslela úžasně," směje se.
Vlastní inventářní číslo
Před třemi lety opustila žena, o které se tvrdí, že už má své vlastní inventární číslo, ředitelnu a pomalu, ale jistě snižuje i svůj učitelský úvazek. Chystá se totiž naplno užívat důchodu a svých vnoučat. „Mám čtyřletou vnučku, je to šikovná a zručná holčička. Těším se, že si ji konečně pořádně užiju," uzavírá Milena Provazníková.
Z historie školy
Základní škola v Libiši byla založena už v 19. století,svou vlastní budovu však získala až později. Obec si musela na stavbu školy vypůjčit tři sta tisíc korun, slavnostní otevření nové školní budovy se konalo 23. srpna 1925. O sedm let později se ukázalo, že kapacita školy není vyhovující, a tak byla budova za dalších sto šestnáct tisíc korun zvětšena. Další navýšení kapacity pak přišlo v roce 1958, kdy byla za necelých devadesát tisíc korun přistavena školní kuchyně a jídelna.
Až do roku 1976 byla libišská základní škola samostatná. Poté však byla přičleněna k 1. základní škole v Neratovicích a stala se na několik let jejím dislokovaným pracovištěm. V roce 1987 pak byla škola uzavřena a stala se z ní ubytovna pro brigádníky z Polska, kteří pracovali ve Spolaně. Následně byla budova školy nabídnuta tehdejšímu Městskému domu pionýrů a po dva roky sloužily dvě její místnosti pro potřeby kroužku výpočetní techniky.
Po listopadu 1989 se pár nadšenců, v jejichž čele stál Vladimíř Kalaš, pokusilo o znovuotevření školy. Za pomoci rodičů byla škola 1. září 1990 opět otevřena, prozatím pro žáky první a druhé třídy. Každý další rok pak přibyla jedna další třída prvního stupně.
První porevoluční ředitelkou se stala Milena Provazníková, kterou před třemi lety ve funkci nahradila její kolegyně Martina Bezděková.