Dřevěné nástroje, vydávající pořádný rachot, patří k symbolům Velikonoc. Dříve svolávaly lidi na bohoslužby, když utichly zvony, dnes jsou především zachováním tradice.

Podle Jitky Králové z Regionálního muzea v Mělníku se řehtání nebo klapání liší podle místa v regionu, kde se vesnice nachází.

„Jde například o časy, kdy děti chodí s řehtačkami, nebo zda ve skupinkách smějí být i děvčata, nebo výhradně chlapci," připomíná Jitka Králová, podle které jižní část regionu děvčata odmítala, zatímco na severu smí chodit běžně s chlapci, dokonce i v pozici kaprála, což je vedoucí skupiny.

Stále se řehtá například v Chlumíně nebo Čečelicích, kde děti chodí už odnepaměti ve stejném čase a shodnou trasou. „Zelený čtvrtek tam začíná originálně, v pět hodin ráno se třikrát obejde kostel a dva páni a půlpáni se přitom zastaví ke krátké modlitbě u blízkého křížku, dnes už to ale chlapci pojímají spíš symbolicky," vysvětluje Jitka Králová, podle níž se děti v dalších dnech zastavují u sochy svatého Václava a kapličky svaté Marie. V sobotu se pak vybírá od hospodyní odměna za řehtání, nejvíce bývá vajíček a mincí.

Třikrát denně se chodí od Zeleného čtvrtku i v Chodči. „V sobotu v poledne se chodí s písní o Jidášově zradě vybírat. Na konci popěvku se zatočí kocourem a hospodyně vkládají do košíků barevná vejce a drobné peníze," vypráví Jitka Králová o Chodči, kde běžně chodí řehtat i děvčata.

Na Mělnicku se řehtá rovněž ve Klích, kde se klapačky a trakaře dědí už po generace z otců na syny, v Liblicích, Nedomicích, Ovčárech, Tuhani, ve Velkém Borku, Mělnické Vrutici, Jelenici, Vavřinči, Konětopech, kde chlapci nosí při řehtání vyřezávané hole, nebo v Čakovičkách, kde starší chlapci, zajišťující v pět hodin časné ranní řehtání, nocují společně u babičky některého z nich.

Řehtání na Mělnicku představila letošní výstava mělnického regionálního muzea, zaměřená především na současnou podobu tradice. Snímky i vyprávěním nebo zápisy z kronik do ní přispěli pamětníci, kronikáři i etnografka Vanda Jiřikovská.