Jmenuje se Honza Řeháček, a ještě před osmi lety byl manažerem, který měl pod sebou několik lidí. Jeho tělo mu však naznačilo, že pokud nezačne žít jinak, může být brzy konec. Začal se proto věnovat fotografii, toulat se po horách a brzy ho začal doprovázet i jeho psí parťák Sitka, který si Honzu, dle jeho vlastních slov, sám vybral.

Jejich neuvěřitelné přátelství a prožívané dobrodružství, které není jen iluzí vytvořenou pro Instagram, ale skutečným životem dvou nejlepších přátel, můžete prožívat na instagramovém profilu @Kopernikk a brzy se o něm dočíst i hlouběji v chystané knize. Silné příběhy budou doprovázet i fotografie, na kterých věrně pózuje Sitka zasazený do přírodních krás našich nejznámějších hor a zapomenutých zákoutí. Pokud milujete příběhy jako Psí poslání, Psí cesta nebo film Hačikó příběh psa, rozhodně si nenechte ujít pravidelnou dávku dobrodružství Honzy a jeho „vlčího“ parťáka Sitky, která jsou plná emocí a lásky mezi člověkem a psem. Ponořte se do rozhovoru se skromným mužem, který neustále poznává duši Československého vlčáka Sitky a kterého k vysněnému životu dovedla málem smrt.

Československý vlčák
Vynikají v lovu i hlídání svých pánů. Česko se pyšní sedmi národními plemeny psů

Váš profil sleduje už přes půl milionu lidí. Byl to váš záměr?
Rozhodně tam záměr vyrůst do statisíců nebyl. Dosáhnout i desítek tisíc mi přišlo jako snová záležitost. Instagram je od úplného začátku prostředek k ukládání vzpomínek, a hlavně fotografické vášně, která mi vlila novou krev do žil. Do dnes jím mohu listovat a vybavovat si klidně i týdny okolo vzniklé fotografie. Všechny zážitky, emoce, vzlety a pády. V předchozích několika měsících se mi to potvrdilo. Prakticky každý den jsem selektoval fotky do naší knihy a sepisoval celý příběh. Občas jsem se nestíhal divit, co všechno mi ty fotky dokázaly připomenout.

Co děláte, když zrovna nežijete život, který nabízíte svým followerům? Kým jste v běžném životě?
Vlastně žiji tím životem, kterým se, byť jen z malého procenta, prezentuji na sociálních sítích. Fotografie, video, editace a celková tvorba obsahu je mojí denní náplní. Před 8 lety mi tenhle styl života zavoněl natolik, že i přes všechny roky, kdy to bylo přežívání z měsíce na měsíc, jsem nesešel z cesty a dělám, co mě baví. Z jedné části je to Instagram a alter ego Kopernikk. Další částí je tvorba obsahu a správa sociálních sítí pro klienty, a ještě se věnuji rozvoji firmy, která co nevidět spatří světlo světa.

Co vlastně znamená Kopernikk a co Sitka?
Kopernikk tak nějak vznikl provázáním přezdívky a mojí obliby vesmíru. Když jsem si zakládal IG, ještě dlouho předtím, než jsem začal fotit, tak jsem použil tohle jako nickname a když jsem začal fotit, tak mi to přišlo jako super pseudonym, za který se můžu schovat a posílat svoji tvorbu do světa.

A proč Sitka? „Proč jméno Sitka? Když je to kluk? To jméno jsem měl vybrané už dlouhou dobu a bylo mi jedno, jestli ho bude nosit holka nebo kluk. Jedním z mnoha mých snů je navštívit Aljašku. A Sitka je oblast na Aljašce. Původně jsem tam chtěl odjet se Sitkou a nějakou dobu tam žít. Jenže on je hodně plachý, děsí ho jakékoliv větší dopravní prostředky kromě auta. A to mě vede k tomu, že jsem si při poznávání naší přírody vytvořil takovou mikro Aljašku tady. Postupem času, když se začala více projevovat jeho syčácká povaha v průběhu dospívání, jsem na ho začal oslovovat Syčáku, protože to daleko lépe vystihuje jeho původní jméno ve spojení s povahou,“ uvádí Honza Řeháček citaci z knihy, kterou píše.

S potyčkou mezi psy už se setkal téměř každý majitel psa. K té dojde snadno, psi tak dávají najevo vzájemné nesympatie, nebo jde o boj o hračku
Psi v sobě. K zastavení rvačky může pomoci i studená voda, radí odborník

Kdy a proč jste si pořídil Sitku? Chodil jste do hor už dříve, nebo svá dobrodružství zažíváte až se čtyřnohým parťákem?
Díky rodičům a prarodičům jsem krásy naší země objevoval už od útlého mládí. Znovu objevování hor začalo mezi 23. až 24. rokem mého života. Okolnosti života mě k tomu dovedly. Dostal jsem od svého těla silnou facku v podobě srdeční příhody. Pracoval jsem v kancelářském prostředí, manažeroval několik lidí. Ve spojení s hromadícím se stresem a velice špatnou životosprávou jsem jednoho večera v kanceláři prostě vypnul. Zacítil jsem tlak na hrudi, malátnost, šel jsem do kolen a potom si pár minut vůbec nepamatuji. Po vyšetřeních u doktora mi bylo doporučeno, abych v práci nepokračoval a změnil návyky, jinak mě to asi zabije. Několik měsíců jsem se topil na dně svojí hlavy, zápasil s vyhořením a pak přišel den, který všechno změnil. Jedna osudová návštěva Krkonoš přesně na den před osmi lety mi ukázala novou cestu a postupně mě zavedla k Sitkovi.

Citace z knihy: „S Československým vlčákem jsem se poprvé potkal v necelých 15 letech a naprosto mě uhranul tím, že v sobě má krev karpatského vlka. Byť už jen trochu. Netušil jsem, že existuje zvíře, které je natolik podobné vlkovi. Vlci mě totiž odjakživa fascinovali a je mi úplně jasné, že až nějakého potkám ve volné přírodě, tak budu brečet dojetím, hahaha. Sled událostí dalších týdnů a stále pozitivní energie ze zážitku v Krkonoších ve mně opět otevřely otázku, jestli už je čas si přivést do života vlčího parťáka.“

Jak byste popsal váš vztah se Sitkou? Jak jste se seznámili?
Jsme tak nějak celkově propojení už vlastně od první chvíle, kdy si mě vybral. Uvedu opět citaci z chystané knihy: „Vtom se jedno štěně zvedá a pomalu se zvědavě batolí k nám. Do té doby jsem neviděl nic tak roztomilého. Kousek před námi se tahle chlupatá roztomilost ledabyle posadí na zadek a dívá se na mě. Pomalu jdu do dřepu a dávám před sebe ruku. Dlaní nahoru, aby si mě mohl očuchat, a vtom mi ta šedivá kulička chlupů podá packu. Nezapomenutelný moment. Zírám na něj, on na mě a něco neuchopitelného to celé naplňuje. Ano, tušíte správně, byl to Sitka, kdo mi přišel naproti a podal mi packu na znamení parťáctví a začátku příběhu, který by mě ani v nejšílenějším snu nenapadl.“

Je to skvělý parťák v horách a lesích. Věrně mě doprovází všude, ale celkově Československý vlčák je vážně náročné plemeno. I když jsem měl zkušenosti i s týraným psem, tak jsem si nedokázal představit ani 10 % toho, co mě se Sitkou čeká. Je to taková šikana zahrnutá čistou láskou. Z obou stran. Potřebují hodně volnosti, pohybu, svobody a zároveň pochopení, trpělivosti a držení zkrátka. Jakmile jim člověk povolí, tak mají dostatečně svoji hlavu a rychle převezmou velení.

Komondor
Neobvyklá plemena: Někteří psi připomínají malé ovečky či mop na podlahu

Kam se nejčastěji vydáváte na procházky a jak často?
Nejčastěji se teď pohybujeme v Krkonoších. Poslední necelé dva roky tady žijeme díky pracovním příležitostem, a tak to máme blízko do hor. Jinak jsme společně se Sitkou posledních 8 let trávili především v Jizerských horách, Orlických horách, Broumovsku, Krkonoších a Vysočině. Vzhledem k tomu, že Československý vlčák je časově náročné plemeno, tak se snažím být se Sitkou v horách několikrát za týden a jinak, když je víc práce, tak se alespoň venčíme na přilehlých kopcích a lesích.

Co se týče focení západů a východů slunce, tak málokdy zůstáváme v horách a spíš se v tichosti, a většinou i bez čelovky, vypaříme pryč. Nechci nějak zbytečně plašit zvěř v době, kdy má svůj klid. Ale zažili jsme doby, kdy jsem fotil západ slunce třeba v Jizerských horách, udělal noční přejezd na Broumovsko a fotil východ slunce někde na skalách, protože tam byla lepší předpověď počasí. Někdy jsem vlastně ani nespal a zalomil to až po východu slunce někde v lese, v autě, anebo na ubytovaní.

Jak dlouho se věnujete fotografování a co vás na něm nejvíce baví?
Fotografii se věnuji přesně 8 let. Je to pro mě terapie. Dává mi příležitost předávat emoci zachyceného okamžiku dál. Což pro mě je i dodnes hnacím motorem. Jsem rád, když čtu od lidí komentáře nebo zprávy, že jim moje fotky zlepšují náladu, den, anebo, že se cítí jako by tam byli s námi. Díky tomu to dává větší smysl. Fotka mě dostala z jednoho dna a paradoxně mě ve spojení se stínem virálního úspěchu poslala na dno jiné, ale i tomuhle se věnuji ve foto story knize, která uzavírá jedno 8leté období téhle vášně a otvírá nové.

Jak docílíte tak skvělých fotografií? Je Sitka nějak vycvičen, aby tak věrně pózoval?
Cvičený k tomu není. Je mu to vlastní už od mala. Když je venku v přírodě, tak je velice klidný. Má rád výhledy a někdy dlouhé minuty jen pozoruje okolí a kouká, jestli se neblíží nebezpečí. Celkově je hodně plachý, takže v porovnání v jeho fungování v přírodě a civilizaci je jako nebe a dudy. Zbytek ve fotkách už jsou jen roky praxe a odříkání, jak by řekl můj otec. Dlouho jsem se učil chápání jednotlivých ročních období, dopadu světla, předpovědi počasí a dalších zapeklitostí jako například, že vícekrát to nevyjde, než vyjde. 

Psí psycholog z Pelhřimova pomáhá zvířatům v depresích
Psí psycholog: Majitelé chtějí mít ze psů svá druhá já. Polidšťování je chybou

Co se snažíte v profilu svým sledujícím předat?
Prozatím to bylo spíš jen o emoci a zlepšování nálady všem, které baví náš příběh. Možná snad i inspiraci, že se vyplatí jít za svým snem, i když to obnáší neustálé klacky pod nohy. Vím, že náš příběh i lidi ovlivnil v tom, že je dneska focení dokonce i živí. Ale takového toho vyššího levelu, jak v tom předat i osvětu k ochraně přírody a dalších důležitých věcí, jsem ještě nedocílil. Momentálně na tom pracuji a v dohledné době to chci aplikovat do praxe. Ale musel jsem se a musím se ještě hodně věcem naučit a pochopit.